Maličkost 2.

20. dubna 2018 v 20:01 | Sue |  Maličkosti


~

V moment, kdy se svět zabalí do černého sametového šátku noci se vše zdá být tak tajemné a až poeticky mysteriózní. Pozdní večerní hodina zalévá okolí tichem, proto slyším pouze projíždějící vlak, jak jeho kola hlasitě drnčí po kolejích a táhne s sebou prázdné vagóny, ve snaze se dostat na nádraží včas. Vidím, jak se jeho prosvětlená okénka jen letmo mihotají tmou a pak zmizí za stěny domů. Do ticha se vpíjí premiéra orchestru cvrčků, jenž procvičovali svá umění, aby ho teď mohli předvést v celé kráse. I přesto, že lidské ucho nedokáže zachytit jejich hudbu nijak jinak, než jako neustavný chaos.
V panelácích postupně zhasínají světla unavených obyvatel kteří ulehli ke spánku; a zůstává jich svítit opravdu jen pár. Přes tu černou clonu, co zahaluje toto město prosvítají malinkaté hvězdy.
Vypadají jako oči andělů, jež se na nás dívají shůry a kontrolují naše činy. Spolu s nimi se na obloze houpe jeden velký měsíc, kterého dnem za dnem přibývá a jako by ho karma nehodlala pustit; ho po dni za dnem znovu ubývá. Stojím na balkóně, na nohou mám umazané sandály a špiním si jimi své bílé ponožky.
Pozoruji všechno to dění, jak večerní vítr češe stébla trávy, nebo jak můry oslavují pouliční lampu. V uších, kam mám zastrčeny sluchátka, mi hrají tóny písně, které nutí má víčka se klížit. Slyším pomalý ozvěnový zvuk, do toho další, připomínající tlukot srdce a vše to podtrhuje šeptající, sametový hlas zpěváka. Jeho artikulace háčků ve slovech mě hypnotizuje a jen, co začnou další, tentokrát mysl drásající tóny, se mi rozprostře husí kůže po celém těle a najednou mi do mysli vstoupí -připomínaje nezvaného hosta- jedna chvíle.
Pokárám se, že bych neměla zas přemýšlet o těch vzpomínkách, co mi svírají duši jako alkoholik hrdlo láhve. Opřu si lokty o zábradlí a nechám si rozehnat myšlenky z hlavy jako vlasy slabým větrem.
 

Maličkost 1.

4. března 2018 v 10:00 | Sue |  Maličkosti



Maličkosti jsou sbírkou chvílí, které působí na duši témeř euforicky. Naše mysl na chvíli opustí naše tělo a splýváme s onou nepopsatelnou chvílí. Jsou to momenty, které si pamatujeme a střežíme je ve své paměti jako klenot, neboť- co když nastane ten čas, kdy je nikdy již nebudeme schopni zažít?

~

Den se blíží k večeru a vzduch je příjemně vyhřátý po nesnesitelném vedru, které v tento den město zahltilo. Celá nesvá z toho, že voda působí až příliš ledově, se ponořím do vlažné chlórované vody bazénu a rozpálená kůže obalená horkým vzduchem z cesty v autě se rázem ochladí, až se mi po těle rozprostře husí kůže. Ruce natáhnu a odrazím se ode dna.
Voda se mi protáčí kolem rukou a vytváří slabý vír.
Fascinuje mě to, jak svými dlaněmi vrásčím malinkaté vlnky ve vodě.
Zapřu se nohama a vyhoupnu se nahoru.Voda mi sahá po pás. Po holé kůži mi stékají malé kapičky a vpíjí se do těch dalších. Bříška prstů nechám jemně pohrávat si s hladinou. Hřejivé doteky slunce hladí lehce opálenou kůži a na chvíli zavřu oči, abych si vychutnala příjemné teplo na tváři. Obrátím se za ramenem a horkost z červených líček rázem vyprchá a slunce se tak věnuje masáži mého krku a ramen. Uchvátí mě odraz vody na dně bazénu.
Světlé paprsky dopadají na vlnky a z nich se odráží jakési světlo, které je místy proplétáno barvami duhy. Kouknu i na mé nohy a povšimnu si, že i na nich se odrazy drží. Vykročím vstříc dalšímu světelnému proužku a ten se ocitne také na mém chodidle. Pousměju se a ovane mě lehounký vánek, který nechá spadnout další kapky. Uvědomím si, že kromě hluku z nedalekého koupaliště mě obklopuje ticho. Slyším pouze tiché žbluňkání vody. Prst nechám obtočit hladinu a pak celou dlaň ponořím do vody.
A v mé duši převládne harmonie.

Kam dál

Reklama